I know, where to go...

28. srpna 2013 v 18:02 | Shinsuke von Wonderland |  MENŠÍ LABILITA
Hodím bezvýznamný pohled na nebe nad sebou. Je asi tak nedosažitelné jako cesta z této propasti v, které už nějakou dobu ležím. Cítím jak mě liány neznámé rostliny drží k podlaze jámy, abych nemohl vstát. Když se rozhlížím dál, tak poznávám slizké zdi špinavé od hromadné špíny světa, která jej tak moc naplňuje.

Snažím se přijít na to, jak jsem se sem dostal a jestli si vůbec pamatuji cesty zpět. I přeze všechnu snahu se mi nepodaří vzpomenout, vzpomínky už kalí jiné myšlenky. Myšlenky, které se vůbec nepodobají těm mým. Od kdy mám v hlavě tyhle myšlenky úplně cizího člověka, než jakým jsem, kdy vůbec byl. Nebo zde snad byly vždy a jenom jsem si jich nevšiml? Bylo by vážně, tak lehké přehlídnout něco, tak obrovského? Cítím, že napětí narůstá na intenzitě, něco určitě není v pořádku a nebo snad tohle je to pravý procitnutí v, které věřím?

Vemu si papír a tužku a začnu kreslit, ale vzápětí přestanu, protože si uvědomím, že vlastně nemohu kreslit, když jsem stále připoután na dně této pasti. Pomalu lapám po dechu, ale nemohu. Nevidím známky ničeho, co by mě škrtilo, ale i přes to nedokáži popadnout dech. Na chvilku mi svitne naděje a nadechnu se i přes všechnu zátěž, která se mě drží.
Kdybych se mohl posadit, alespoň na chvíli...., kdybych se mohl postavit, alespoň na chvíli..., kdybych mohl vzlétnout, alespoň na chvíli....stejně by to nic nezměnilo, protože by mě gravitace rychle srazila k zemi.

Nechuť něco řešit, nechuť něco dělat, nechuť dýchat, nechuť předstírat, že žiji.

Během malé chvilky mi dodá naděje velké odhodlání a podaří se mi přetrhat liány, které mě celou dobu, tak pevně drželi, pomalu vyšplhám po té odporné zdi a otevřu oči. Čepel pomalu zájíždějící mezi slabé místa člověka vykonává svůj konečný úděl.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.