Nobody Not Perfect

5. prosince 2012 v 0:01 | Shinsuke von Wonderland |  KOUSKY PERGAMENU
Jména hlavních postav nejsou záměrně uvedena, jelikož se mi zdála obzvlášt triviální a tak jsem je radši smazal...

Pomalu jsem se sesouval ze židle směrem pod lavici. Dnes bylo obzvláště velké teplo, a kdybych netrčel v téhle přihlouplé třídě, tak bych se byl schopen svléct do trenek. Moje myšlenky na chvíli zaujala představa možného bazénu, do kterého bych mohl jít hned po škole, ale moje myšlenky byly rozehnány výkladem učitelky, která se nám snažila vtlouci něco z genetiky, při které jsem už od počátku hodiny nevěděl, o čem je řeč. Pomalu jsem se rozhlížel po třídě a mojí pozornost upoutal jeden spolužák, co byl o pár lavic předemnou. Byl to v pohodě kluk, který se stále usmíval a často smál, neměl s lidmi ze třídy problémy a, když jsme se spolu měli bavit, tak vše bylo též bez problémů, ale zase bych nemohl tvrdit, že ho znám natolik, abych jej mohl popsat. Zarazila mě hned první věc, které nešlo si nevšimnout. I v tomhle zatraceném horku měl na sobě mikinu. Tohle nemyslí vážně, že ne? Já se tu smažím v tričku a on si sedí v mikině, ale přitom bych řekl, že jiné chladnější dny chodil bezproblémově v tričku. Hned po vyučování jsem měl v úmyslu, si do něj rýpnout, jestli mu není nahodou zima a lehce ho poškádlit, ale hned po zvonení se vypařil ze třídy mezi prvními. No co, nebudu si s tím lámat hlavu a půjdu radši na oběd. Po cestě na oběd mi došel jeden smutný fakt, a to, že jsem si na dnes zapomněl přihlásit obědy. Takže zase dnešní cesta domů bude o hladu, no co už, ale alespoň si to zpříjemním procházkou přes park. Vyrazil jsem po cestě, která směřovala oblikou k mému bydlišti a nechával si ovíjet tváře letním větrem, který byl v těchto parných dnech jako záchrana. Na obzoru jsem spatřil siluetu mého spolužáka, který upoutal mojí pozornost při mé poslední hodině a přidal jsem na kroku, abych ho dohnal a třeba si trochu popovídal jestli máme společnou cestu domů. Jak jsem se pomalu přibližoval tak jsem si uvědomil, že se už ze své mikiny vysvlékl a očividně podle jeho rychlých kroků pospíchal. Přidal jsem trochu více do kroku a během chvíle jsem byl vedle něj, jakmile jsem byl vedle něj, tak jsem vyhrkl ,,Kam tak pospícháš ?" v tu chvíli jsem si všiml nepříjemného pohledu na jeho paže na, kterých byly viditelné řezné rány po ostrém předmětu a vedly až dolu k zápěstí. Hoch si zřejmě všiml mého vyděšeného pohledu a vyhrkl něco ve smyslu, že pospíchá a dal se do běhu směrem přes les. Chvíli jsem stál jako přimražen a nevěděl co mám dělat. ,,Kdo mu mohl tak ošklivá zranění způsobit?" Po krátkém přemýšlení jsem se rozhodl, že se vydám stejným směrem, kterým běžel a přidal jsem znovu do kroku. Byl to opravdu hustý les, a krok co krok, jsem se musel krčit před větvemi stromů. V duchu jsem doufal, že jdu správnou cestou a dotyčného se mi podaří najít. Kousek opodál jsem uslyšel šustění listí, které připomínaly kroky člověka, a tak jsem se na chvíli zastavil a zatajil dech. Kroky ustály a já si všiml siluety chlapce kousek opodál, opatrně jsem se schoval za strom, abych ho znovu nevyplašil a čekal na příhodný moment. Podle situace jsem usoudil, že si nevšiml toho, že je sledován a snaží se uklidnit. Pomalu se posadil ke stromu a zády se opřel o kmen stromu a nohy pomalu skrčil k tělu. Jeho ruce objímaly jeho nohy a díval se někam do neznáma jako by byl v tranzu. Ten pohled mi naháněl husí kůži, neviděl jsem v něm nic, všechno bylo pryč, jako by duše nebyla ve svém těle. Slunce zvýrazňovalo řezné rány na kůži, které jsem si nyní mohl ještě lépe prohlédnout. Nevěděl jsem co dělat, nevěděl jsem jak se zachovat. Musím nějak zasáhnout, ale netuším jak bych ho měl ukliďnit, nenapadala mě slova. Pomalu jsem sebral odvahu a vyšel ze svého úkrytu, bezmyšlenkovitě mi došla jedna prostá věc, kterou bych se neodhodlal udělat, kdybych si to lépe promyslel. Chlapec si všiml mého přichodu a vstal připraven k útěku, ale zachytil jsem ho včas a stiskl ho do silného objetí. Cítil jsem jak se chvěje, jak buší jeho srdce a jak kapou jeho slzy na moje rameno. Jeho tělo vypovědělo službu a zhroutil se mi do náručí a zajíkal se vzlyky. Věděl jsem, že v této chvíli by žádná slova nepomohla a proto jsem použil tu nejjednoduší variantu a pevně ho stiskl, aby cítil, že je v bezpečí. Nevím kdo mu způsobil ty řezné rány, ale později mi došlo, že si je udělal nejspíš sám. Většina lidí nepochopí, když si jiný záměrně ublíží a považují ho za blázna či blbce, který zřejmě nemá tolik rozumu, aby pochopil, co je správné. Tyto teorie zápasí se zdravým rozumem a zkušenostma. Každý kdo si tímto projde pozná, že okolnosti, které ho donutili nemusely býti až tak "hloupé a nepodstatné", jak se ostatním zdají. A nikdo nezjistí jak hluboce jiný trpí, dokuď jej blíž nepozná.

You're not real and you can't save me.
 


Komentáře

1 Omen Omen | Web | 5. prosince 2012 v 18:11 | Reagovat

neříkal jsi náhodou, že ti psaní v ich-formě moc nejde? tohle je náhodou super ^^ nebo aspoň mě osobně se to dost líbí... a taky mi to trošku připomíná celkem nedávné období mého života.... =.='

2 Shirou Shirou | E-mail | Web | 5. prosince 2012 v 18:11 | Reagovat

Moc pěkná povídka, zajímavá, poutavá.. a hlavně originální ^_^ upřímně, pokud někdy budeš psát pokračování, rád si ho přečtu ^_^

3 miya saito miya saito | Web | 11. prosince 2012 v 20:38 | Reagovat

Krásne... Fakt pekne si to napísal :) Tak pútavo a zaujímavo. Ešteže mi napadlo ísť na tvoj blog.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.