Menší dávka letargie

27. listopadu 2012 v 15:58 | Shinsuke von Wonderland |  MENŠÍ LABILITA
Pochopení samostného jedince či úplná nevědomost?
V poslední době se dostávám zase do životních fází, kdy mi dělá problém pochopit sebe samotného a pak nemohu čekat od ostatních, že by to zvládli lépe než já.


Abych nechodil kolem horké kaše tak přiblížím svůj problém blíže. Vlastně konečně jsem měl vše po čem jsem toužil. Rok 2012 je pro mě celkově asi to nejzajímavější období za život vůbec a pravdepodobně i to nejštastnější, ano dobrovolně sám přiznám, že tento rok byl pro mě nejlepším za celý život a hlavně konečně spokojené období, které už od začátku puberty se tomu nerovnalo ani trochu.
Celý rok sice odstartoval pro mě v trochu horších depresivním podání, ale na věčné deprese provázené mým životem jsem si už zcela zvykl, i když to občas zachází i do těch nejkrajnějších bodů, které se příčí s duchem zdravé psychiky. V tomto roce 2012 jsem konečně zjistil, že přátelství může být jedna z nejnádhernějších věcí, které tento svět nabízí. Dříve jsem byl zaslepen a neviděl to krásné co v lidech je přes svoji pásku, která byla nasazena po špatných zkušenostech s touto rasou. Došlo mi, že i takový introvert jako já by mohl mít víc přátel než jediného jedince na, kterého se vždy mohl spolehnout. Je pravda, že jediný člověk tu pro mě vždy byl už od mala, když nepočítám rodinu a na tohoto vyjímečného člověka jsem častokrát zanevřel, ale už se to nikdy nestane.
Když si vemu, že jsem si zvládl po půl až jednom roce zvyknout na svoji novou třídu, tak to beru jako velký pokrok. Co o tož, bavit jsem se s nimi dokázal už dříve bez problému, ale stále uvnitř bylo něco co mě nutilo nedůvěřovat lidem a říkalo ať si na to zas tolik nezvykám. Bolelo mě svědomí, že vlastně k nim nebudu zřejmě nikdy upřímný a, že nikdy nezapadnu mezi lidi, kteří se těší z krás tohoto světa. Byl jsem plně zahleděn do sebe a k novým lidem, které přicházeli do mého života omezený. Myslel jsem si, že nikoho mimo sebe nepotřebuji, že bych zvládl být navždy sám a i teď mám občas takové představy, ale v nitru vím, že bych to už nezvládl, nyní ne. Tímto obratem se moje sebevědomí trochu dostalu zase na příč ve, které bylo možná naposled v mých dětských letech, kdy mi bylo všechno celkem jedno a jen jsem si užíval života. Deprese neustali, stále mi něco chybělo, něco co by zaplnilo mé srdce a dostalo mě z těch věčných pochybností. Jako správný pesimista jsem v dokonalou lásku nevěřil a možná ani nikdy neuvěřím, protože vždy příjde něco nečekaného co zkazí Váš osud ať je štastný jakkoliv. Můj první pokus o "vztah", který byl ukončen na začátku roku měl dlouhý dopad. Vlastně jsem si pomalu uvědomoval, že bude asi velký problém si najít kluka, když je vlastně v hlouby duše tak trochu nesnáším.
Abych Vám to přiblížil blíže tak Vám nastíním můj možný důvod k odporu tohoto pohlaví. Jako první muž, který mě v životě zklamal byl můj vlastní otec, který nejen ublížil mé matce, ale po 7 letech co si uvědomil, že vlastně jsem na světě se rozhodl zanechat i následky na mě. Návštěvy, které mi zřejmě měli z matky strany přidat otcovskou stránku se změnili na hrůzné vzpomínky na vlastního dárce DNA. Asi jsem se moc jako malý díval na filmy a doufal, že místo nasilného chování k mé osobě si semnou občas bude hrát. Druhý muž v mém životě měl být zřejmě můj děda, který sice už zaujmul své místo o trochu lépe. Ačkoliv bych nikomu nepřál po svém dědovi uklízet krev a nebo ho sbírat ze země, když se jeho alkoholické sklony projevily a, že toho nebylo od dětství málo...Byl jsem zoufalý... kamkoliv jsem se podíval a viděl nějakého muže tak jsem k němu pomalu začal cítit odpor. Nehledě k tomu, že když jsem byl na návštěvě u nějaké kamarádky tak se mi její otec znechutil dřív než jsem ho vůbec poznal. Má nenavist nezmizí, tomu nevěřím. Na základce jsem se s klukama nějak extra zvlášt nebavil, ale byl tam možná tak jeden kluk, který byl opravdu fajn. Pak přišel přechod na střední školu a moje problémy s klukama se projevily asi nejvíc za celý můj život. Šikana od strany žáků s, kterými jsem se nebavil mi přišla hloupá. Bral jsem je za hlupáky, ale ještě větší hlupák jsem byl já, že jsem se si to nechal líbit. Nikdy jsem jim nic neřekl, vždy jsem se nechal urážet s myšlenkama, že jednoho dne třeba pochopějí, že udělali chybu. Nepoznali svoji chybu a ani, když jsem utekl ze třídy se slzami v očích, kdy se za mnou neotočil jediný člověk, který by ke mně přišel a řekl, že to bude v pořádku. Byl jsem ztracený, ztracený ve svém nitru a myslel, že se už nikdy nevrátím zpět na povrch. Nenáviděl jsem sebe za to, že jsem se narodil jako gay, že jsem pritahován tímto primitivním pohlavím. ( To už jsem asi zašel moc hluboko do vzpomínek, nyní zpět k tomu co jsem vůbec chtěl z počátku napsat ).
Nyní, když už možná trochu chápete moje malé zatracené prokletí, které mi dává potíže uvěřit vlastnímu pohlaví tak možná pochopíte jak těžký pro mě byl další vztah.
Další vztah přišel jako minulý po začátku školního roku. Nyní jsem se cítil připravenější než na ten minulý a tenktokrát jsem i věřil, že to výjde z větší šancí než ten minulý, ale problém byl, že v tomto vztahu mě dotyčný miloval o dost víc než jsem si sám vůbec dokázal představit. Na tyto věci jsem nebyl zvyklý, aby ke mně byl kluk takto hodný. Dokonce mě to trochu i děsilo a způsobovalo chaos v myšlenkách. Už od začátku vztahu jsem cítil, že je ten pravý a to hlavně kvůli tomu, že si partnery vždy vybírám podle toho co mají v hlavě. Možná je v tom ten problém hledat dokonale inteligentního člověka, který moc dobře ví, že každá akce vyvolá reakci. Nedokázal jsem svého přítele jakkoliv přesvědčit, že bych ho nikdy nepodvedl a to mě přivádělo často do úzkých. Bylo mi líto, že mi nevěří, ale vzápětí jsem byl já ten co si nedokázal zvyknout na to, že má vztah. Asi po měsící a půl vztahu, který pro mě znamenal budoucnost jsem zjistil, že musí být pro mojí polovičku obtížné zjistit moje pocity, když se v nich nevyznám ani já sám. Jediné co vím, že ho mám hrozně moc rád a vím, že už to asi nevrátím a díky mé chladné povaze jsem přišel o vše. Nedokázal jsem mu zřejmě dokázat, že k němu cítím to samé co on ke mně a on to ukončil z obavy než to pro něj bude vážnější než už to bylo. A teď mi zbývá jen sebelítost a vzpomínky.
Snažím se bolest schovat za úsměv, ale uvnitř se cítím zničen a zdevastován, ale přesto rok 2012 považuji za ten nejlepší rok za můj dosavadní život.
 


Komentáře

1 Říjnová Říjnová | Web | 27. listopadu 2012 v 16:14 | Reagovat

Sebelítost a krásné vzpomínky... to mi něco říká...

2 miya saito miya saito | Web | 11. prosince 2012 v 20:50 | Reagovat

Je smutné, že si sa narodil s takýmto prekliatím. Budeš sa s tým musieť ale vysporiadať. Máš pravdu priateľstvo je dôležité. To s tým vzťahom poznám je to smutné keď vidíš, že niekto ťa má naozaj rád a nedokážeš sa prinútiť mať ho rovnako rád.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.