Thérèse Raquin tichá marioneta, nebo emancipovaná heroina?

30. ledna 2016 v 2:37 | Shinsuke von Wonderland |  LITERÁRNÍ PITVA
,,Tereza vyrostla, spala v jedné posteli s Camillem a teta ji zahrnovala touž starostlivou péčí. Dívka měla železné zdraví, ale byla hýčkaná jako neduživé dítě, brala stejné léky jako její bratranec, žila ve vytopené ložnici, v níž polehával malý pacient. Celé hodiny sedávala schoulená u ohně, zamyšleně hleděla do plamenů, ani nesklopila oči. Vinou tohoto života rekonvalescentky, k němuž byla donucena, se stáhla do sebe; zvykla si mluvit potichu, chodila bezhlučně, sedávala mlčky a nehybně na židli s otevřenýma očima, její pohled se však na nic neupínal."


Bezpochyby se na postavu Terezy Raquinové můžeme dívat jako na pasivní nástroj plný sebeodříkání a ochoty. Už od prvního vstupu této postavy do děje, se nám zobrazuje její determinační úděl. Osud dívky se zdá beznadějný; život ji nepřináší žádnou radost, jen jím bezmyšlenkovitě proplouvá. Rád bych řekl, že postava alespoň slabě doufá v nějakou naději, možná zde byly kdysi nějaké sny, ano byly - všechny se však rozplynuly pod rouškou stereotypu. Tereza je dokonalým příkladem osoby, která se nachází v prostředí mrtvých. Skoro jakoby ona a její rodina podstupovali cestu do údolí stínu, vedeni Cháronem přes řeku Styx. Dívka je nepovažuje za živé bytosti, ani za lidi. Jejich názory, inteligence, chování, vzhled - to vše ji ubijí a jediný způsob, jak se s tím dokáže vyrovnat je ten, že podstoupí cestu k umrtvení veškerých svých emocí. Nemá zapotřebí projevovat jakoukoliv radost, či smutek. Nikdy nepodléhá záchvěvům vášně a nadšení. Laxně se pohybuje den co den po tomto fixně naturialistickém světě a nedoufá v jakoukoliv spásu.

,,Tereza zatím nepronesla ani slovo, jen se dívala na příchozího. Dosud nikdy neviděla muže. Veliky, silný Laurent se svěžím obličejem ji udivoval. Pozorovala s jistým obdivem jeho nízké čelo obrostlé hrubou černou kšticí, plné tváře, rudé rty, pravidelnou tvář bujné krevnaté krásy."

Do jejího života však vstoupí muž, první muž, kterého uznává. Shodou okolností ho k nim domu přivede její manžel Camille, protože se jedná o jeho kamaráda z dětství a nynějšího kolegu z práce. Její teta a tchýně si ho spolu s jejím manželem hřejou na hrudi jako zmiji, než vstanou tváří tvář nečekanému osudu. Poprvé Tereza projevuje jakékoliv emoce, něco se v její duši pozvolna otvírá a vypouští vášeň. Skoro jako Karenina při prvním shledání s Vronským. Avšak ve vášni Anny Kareniny a Terezy Raquinové je markantní rozdíl, nemají skoro nic společného, kromě psané a zvučné podoby tohoto slova. Tereza je skutečně schopna vášně, spolu s Laurentem se svrhli do hlubin cizoložství a denně se oddávali na pospas milostným hrátkám. To co je pojí není láska, jen jakási živočišná touha po druhém pohlaví.

 

Nonsens ist winner.

24. října 2015 v 12:56 | .zERO |  MENŠÍ LABILITA
Spleť mých imaginací, reflektování mé degenerace, exkurze mezi malomocné či implikování tezí.

Pathos, amen.
Rád bych si zvizualizoval něco, co ve mně zanechalo tyto, paradoxem protkané, myšlenky. Něco je rozhodně špatně, ve vzduchu je cítit tantalovská zrada a já si nedokáži představit that I was considered like a responsible. S určitostí mohu podotknout, že svoucnost se snaží udržet nad hladinou. A s neurčitostí mohu konstatovat, že na dně už je plno harampádí.

Nedávno jsem se, ačkoliv nuceně, seznámil se zajímavým citátem od Lva Chlestova. Tak se s Vámi/Nikým o něj podělím.

,,Boha vyhledáváme jen tehdy, když na něco již nestačíme."

Absurdita citátu je poněkuď na místě, ale nebojte, né každý inklinuje k této skutečnosti.

Právě jsem zjistil, že nemám čas na apriorní články. See yo later, fuckney.

Orgasmus jako pietní akce.

31. srpna 2015 v 12:14 | Non name. |  MENŠÍ LABILITA
Jsem šťasten. Protože se cítím jako průkopník něčeho zcela nového. Něco, jako představitel "lost generation number #2". Ačkoliv jsem nebyl narozen ve Státech, ani nebyl úzce přítomen některé z válek. Záleží zde jen na jediné podstatě a tu tvoří nechuť k degeneraci. Kardinální problémy světa lze vyčíst na jakkékoliv dlani, nevyjímaje. Je mi líto úsměvů, které visí bezdůvodně a slz, které kanou pro štěsťí. Je konec a netrvalo to dlouho, byl předepsán již u svého zrození. Nyní mi závidíte "mé" štěsťí.